Mám zlou manželku. Není mi radno co závidět. Ale nestěžuju si – já si totiž stěžovat nemůžu. Ne doma. Proto jsme si našel skvělého koníčka, díky němuž se můžu vzdálit z tepla a upjatosti rodinného krbu klidně na celý den a nikdo mi nic neřekne. Jsem rybář.

Někdo chodí na fotbal, jiný do hospody, třetí sbírá známky, další sází na koníčky. No a já chytám ryby. Jenom chytám, nikdy nechytím. Myslím si, že mám smůlu, ale ostatní mi to rozmlouvají s tím, že dělám něco špatně. Neřeknou co. To ne. Jenom že „Něco“. Dělají dobře, že neporadí. Dobře pro sebe – aspoň jim z rybníka nevytáhnu jejich rybu. Ale mě je to jedno. Oni rybaří pro úlovek a já jen tak. Jen tak, abych mohl pryč od své ženy. Takový dočasný rozvod. Šest hodin svobody, pak sbalit pruty a zpátky do chomoutu.

Teď to vypadá, že jsem špatný rybář. Ale to vás musím vyvést z omylu. Jednou jsem totiž vylovil…a to mi bude kdekterý z vás závidět, nejen lidi od cechu rybářského, ale řekl bych, že všichni chlapy … jednou jsem totiž z našeho rybníka vylovil mořskou pannu. Měla míru. Jo, ta měla míry. Porybný by nemohl nic namítat.

Plavala kousek od mojeho splávku. Okřikl jsem ji, že tam mám „jako nahozeno“, ať plave „jako dál“. Nejdřív mi nevěnovala pozornost – další trapnej rybář, říkala si a plavala dál blíž k mému splávku. Vyslal jsem k ní druhé varování. Už o poznání jadrnější. Ať plave „jako, kurva, dál“, že tam mám „jako, kurva, nahozeno.“ Najednou zareagovala. Nevím jestli pomohlo, že jsem trochu zvýšil hlas, nebo že třeba slyšela na tu „kurvu“. Ale to je jedno. Hlavní bylo, že se otevřela ke komunikaci a ušetřila si střet s mým vlascem. Natočila obličej mým směrem a přestala plavat. „Přestala plavat“ není moc přesné, neboť nešla ke dnu, ale zůstala stále na hladině.

Jeden pohled na její tvářičku a rázem byl vztek ten tam. Kdes byla, když jsem se ženil, pomyslel jsem si. Jakoby mou myšlenku zachytila najednou se na mě usmála. Jak sladce. Rázem jsem zapomněl na všechny své pruty a myslil jen na ten jeden. Na ten, který se v kalhotech probouzel k životu. Pozvolna, ale jistě. Mé oči se totiž odlepily od jejího sladkého dívčího ksichtíku a zaměřily se na její tělo. Díky kafovitému zabarvení vody toho bohužel nebylo zrovna moc vidět, ale co vidět bylo, to stačilo. Alespoň mě. Pod čarou ponoru se rýsovaly její prsíčka s červenýma studenou vodou nabuzenýma bradavkama. Jen natáhnout ruku a vzít do ruky. Odolal jsem, neboť v případě, že bych tak chtěl učinit, musil bych do té brr vody.

„Pojď, kurva, ven,“ slyšel jsem se, jak říkám.

Udělala několik temp na místě. Tím rozvířila vodu a já měl po podívané.

„Tu kurvu si můžeš odpustit,“ nosánek mírně nahoru. Aby se nadechla a aby mi dala najevo nějaký hranice.

„To ti mám říkat vole?“ Blbej začátek, blbče: fackoval jsem se v duchu.

„Ne….to taky nemusíš…jsem Klára.

Už už jsem jí chtěl říct, taky jak se „jako jmenuju, když mi došlo, že bych se tím mohl „jako zdiskredit“ (nebo jak se teď říká, když jsme v tý Unii) a tak jsem řekl první jméno, které mě tam na břehu našeho městského rybníka napadlo. Naneštěstí kolem mě právě poletoval motýl….

„Emanuel…“

Další moje slova zanikla v jejích smíchu.

„Emanuel :-)? Promiň, ale jsi první, koho znám s tím jménem. Emanuel – to je jak ten motýl.“

Dělala si ze mě srandu, ale mě to bylo šum a fuk, neboť mezitím se usadil kal a já… no víte, kam padl můj zrak.

„Pojď ven, nebo se tam rozmočíš.“

„Radši bych se rozmočila v tvém náručí,“ přejela si jazykem po horním rtu, aby tomu dala ještě erotičtější tón. Ale to nemusela dělat, neboť boule na mých kalhotách byla jistě patrná i na druhé straně vody prý „plné velkých ryb“.

Několik temp a byla na mělčině. Obratně se přitom vyhýbala mým vlascům. Zkusila a….dosáhla na dno. Postavila se. Já už jsem stál.

Úškleb. „Bahno,“ podala vysvětlení. Brodila se ke mně. Čím byla blíž, tím byla výš. Víš, tím myslím, že bylo čím dál tím víc vidět. Ze zkalené vody se nejdřív vynořily její kozičky se vztyčenýma bradavkama – dík tomu jsem se zapomněl snad dvakrát nadechnout a skoro jsem se zalknul. Pod levým prsem se chlubilo světu její tetování – malé hádě a nějaké čínské znaky, které jsem v té době neovládal. Takže jsem poznal jen to hádě, i když i to byl možná také čínský znak. Pěkně nechutnej, co vám budu povídat. Čára ponoru odhalovala čím dál víc. Nejprve pupík a už na mě civěla její jeskyňka – úplně odchlupená.

„Wau!!“

„No tak. Šetři síly. Budeš je potřebovat.“  A šla a šla, až se vynořily její dlouhé, hladké, krásné nohy.

Šel jsem jí pár kroků na proti. Zastavil jsem na hranici vody a země. I ona zůstala stát na místě. Dva metry ode mě. Na dosah a přeci tak daleko. Koukali jsme jeden na druhého. Kotníky měla zabořené v bahně. Vysunula jednu nožku – vypadalo to, jako by na sobě měla ponožky. Opláchla ji vodě a rázem byla bosá. Natáhla nohu, co to šlo a položila ji na balvan, který trčel z vody. Němý svědek našeho vzplanutí. Obdivoval jsem se její pružnosti, úhel který svíraly její nohy byl vskutku olympijský. Já se však kochal pohledem na její škebličku rozšklebenou. Postřehla, kam směřuje má soustředěnost pekelná. Nasadila vyzývavý pohled a rukou si sjela mezi nohy. Hladila se tam dole a nahlas dávala najevo, jak jí to těší. To už se nedalo vydržet. Macan v mých kalhotách pulsoval, tepal, snažil se napnout, co to dá – chtěl ven. Nebo respektive chtěl dovnitř. Do ní…do ní…do ní.

Už jsem si chtěl rozepnout poklopec, když tu Klára přestala náhle onanovat a hupsla i druhou nohou na ten balvan.

„Chci to. Chci to a chci to hned a chci to s tebou,“ odrazila se a skočila. Do mé připravené náruče. Než jsem se stačil vzpamatoval, měl jsem její jazyk v mojí puse. Opětoval jsem vášnivý polibek. Zahryzli jsme se do sebe.

Jednou rukou jsem ji držel pevně v objetí a druhou ji hladil po zádech a pevném zadečku. Vydala se na cestu na mou zarostlou hruď. Rozepínala knoflíky na mojí košili. V tom chvatu způsobeném touhou se jí dařilo utrhnout každý druhý.

„Doufám, že ti teď něco nezabere,“ vyšlo z ní mezi polibky.

„Svou štiku už jsem chytil,“ uklidnil jsem ji a líbal a líbal. Jen dál, jen víc. Košile letěla do vody. No a? Učinila rozhodný krok. Sáhla na mého „Dobyvatele“.

Knoflík po chvíli povolil, zvuk zipu. Společně jsme stáhli rifle – skončily v rybníce. Nahý a nahá na břehu rybníka u tří nastražených prutů. Na tři jsem nechytil nic na ten „čtvrtý“ životní úlovek. Za chvíli.¨

„To je ale sumec!! Chci ho tam! Pořádně. Celýho.“

Lehl jsem si na záda a stáhl ji za sebou. Její rty opustily ty moje a zamířily směr jih – do končin, kde jich bylo žádáno ještě víc. Olízla ho jako nanuk. Několikrát. Pak něžně skousla žalud. Vydal jsem slastný vzdech. Střídavě lízala, kouřila, kousala, až do chvíle kdy jsem ji zarazil.

„Počkej. Chci do tebe.“ Moje koule se napnuly – připraveny stříkat. Zadržel jsem je, Klára se odlepila od svého lízátka. Sedla si obkročmo na moje břicho. Po těle už uschla. Mezi nohama byla ale mokrá – silně nažhavená. Dotýkajíc se svou špulinkou mého těla přesunula se nad mou hlavu. Můj nos zaznamenal její slastné pachy. Nemusel jsem se ani pohnout, stačilo vypláznout jazyk a mohl jsem lízat. Přejel jsem jím několikrát sem a tam a pak jsem do ní vnikl. Moje rty se na ní přisály a jazyk se nořil do její dírky a lízal klitoris.

„Skvělé….ještě…jsi úžasnej…víc…víc. Ještě. Ach, ach, ach, ach…“

Její další slova zanikla ve výkřicích vášně.

„Ano, ano, už budu..“

Otočila se, a sklonila se k mému penisu. Oblízla žalud a vzala ho do úst. Byl jsem připravený explodovat. Nepřestával jsem lízat. Zrychlil jsem. Srovnala tempo. Pomáhala si rukou.

Dovedl jsem ji k orgasmu jako první. Trochu mě kousla, jak sebou škubla. Dvě sekundy po ní sem se dočkal i já. Napjal jsem se k velkému třesku a prásk….stříkal jsem do jejích úst proudy spermatu. Dlouho – jako by to nebralo konce. Ještě jednou napnout a …konec. Odpojila se ode mě – nádrž byla plná. Olízla se a polkla semeno.

Lehla si na mě. Na bok. Objal jsem ji levou rukou.

Políbila mě na nos.

„Bylo to úžasný. Miluju to jazykem, ale …..“

„Ale?“

„Ale to hlavní je před náma.“

Dořekla a začala mě hladit a líbat na hrudi. Cítil jsem, že zase tvrdnu.

Změnil jsem polohu. Přiblížil jsem se k její šíji a políbil ji na ni. Kousl jsem ji jemně do ramene, ouška, krku. Zaplavil jsem ji polibky. Nebraly konce. A ona se svíjela na vlnách vášně. Najednou jsem měl její jazyk zase v mé puse. Byla připravená. Já taky. Akce.

Sundal jsem ji ze sebe a lehl si na ni. Menší korekce polohy a ....vykřikla slastí. Vnořil jsem se do ní. Nahoru a dolů – ještě hlouběji než před tím. Úplně nejhlouběji, co to jde. Lapala po dechu, lapala po slovech, kterých se jí nedostávalo a tak jenom vzdychala. Já nápodobně. Na čele mi vyrazil pot. Klára se potila po celém těle. Pot touhy a vášně. Bylo mi v ní těsno, ale příjemně. Ano příjemně. Náhle se sevřela. Byla. Svírala mi ho přímo ďábelskou silou. Ale na mě bylo ještě brzo. Přirážel jsem stále rychleji a rychleji. Už rovněž celý mokrý.

„Jsi skvělej, skvělej, naprosto skvělej. Dělej, ještě, chci to, udělej mi to ještě jednou.“

Hecovala mě k čím dál tím většímu tempu.

Koutkem oka jsem postřehl, že jeden prut sebou trhl. Ryba! No a?

Už jsem byl na dosah. Polibek na krk, ústa…

„Budu….jsem…“ stříkal jsem druhou dávku.

„Taky, ach ach“ napjala se. Svírala mě a vymačkala mě do poslední kapky. Jak citrón.

Potom jsme vedle sebe dlouho jen tak leželi a oddechovali. Jen jsem ji pomalu hladil na zádech.

„Musím jít.“ Poslední polibek a hups na nohy. Ležel jsem pod ní. Zajímavá perspektiva. „Bylo to dokonalý. Zase příště, Emanuelku.“

Zmizela jako se objevila – ve vodě. Dlouho jsem za ní koukal, než zmizela za rákosím. Zavřel jsem oči a vše si znovu přehrál. Ano, bylo to dokonalé, skvělé. Když jsem se ocitl na nohou, neubránil jsem se zakletí. Jeden prut chyběl. Nějaká velká potvora z rybníka mě o něj připravila. Mávl jsem rukou. Vylovil jsem z vody svoje oblečení, vyždímal ho a navlékl na sebe. Klepal jsem se zimou. Sbalil jsem svoje fidlátka a vzhůru domů. Žena se bude divit, proč jsem mokrý, a že mi chybí jeden prut, ale mě je to jedno.

Smála se mi, že jsem rybář „na hovno“. Že prej, když už něco chytím, tak mi stejně uplave a navíc s prutem.

Teď chodím na ryby každý den. Čas od času připlave moje „rybniční“ víla a my se krásně pomilujeme. Jo, baví mě bejt rybářem….